loutky

V dětství mě loutky z loutkového divadla navštívili dvakrát, maximálně třikrát. Určitě mě ty prostoduché pohádky nebraly u srdce. Loutky mi douho nic neříkaly. Až během studií na střední škole jsem se dostal ze zvědavosti na loutkářský festival amatérů do Chrudimi.

Zde jsem poprvé shlédnul představení královohradeckého divadla Drak s názvem Petruška, což byla klasická pouliční maňáskárna. To mě dostalo. Poprvé jsem zatoužil dělat tak krásné věci. Když přišel čas maturitní práce, umluvil jsem svého profesora, abych mohl dělat loutky, a ne autíčka nebo mašinky. Vytvořil jsem tak své první maňásky. Následovala vysoká škola, kde jsem stihnul čtyři realizace za užití různých technologií.
Dlouhá léta po škole bylo loutkové divadlo mojí hlavní činností. Většinu výprav jsem musel vyrobit sám, bez divadelních dílen, řezbářů, bez švadlen. Byla to škola z nejvyšších. Až na občasná hostování v profesionálních divadlech jsem loutkami plnil většinou soubory tehdy poloprofesionální, zároveň však velice tvůrčí. Vyzkoušeli jsme tak postupně většinu žánrů loutkového divadla.
Zvláštní pocity prožívám při každé loutce, kterou vytvářím. Pod rukama mi z kusu dřeva pomalu vzniká nový tvor. Každý je jiný, nový. Představuji si k němu i hlas, občas na něj mluvím. Když večer zhasínám v dílně, ve které oni sedí nebo visí, a já je na noc opouštím, tak jim přeju dobrou noc. Je to zvláštní, chtěl bych aby se mnou šli na pivo, abych mohl být s nimi, abych je víc poznal.