Umělec v hladovění

Bohužel, teď už si nepamatuji, v kolik hodin se ozvalo Bejvávalo, ale tipuji to tak na třetí po poledni. Naše snaha se mísila s hlukem, daným přípravami prvního velkého koncertu, který se měl konat v 17 hodin na Oranžové a měli to být švédští Wilmer X.
Od začátku každého představení a dlouho přes konec jsem seděl ve své kleci (dřevo vystřídala ocel), obklopen davem nejrůznějších lidí, ať už dík povaze, pohlaví, kráse, národnosti, občanství, věku, víry, nálady či oblečení, takže o průběhu představení Divadelní pouťi nevím téměř nic. Pouze hudební doprovod nebo hlasité deklamace mě občas vyburcovaly z extáze, do níž jsem se dostával během prvních několika kreseb (jednu kresbu jsem dělal maximálně dvě minuty, což denně dělalo takových 150-200 kreseb), tudíž jsem znal nazpaměť všechny úspěšné momenty Formanovic Punche a Judy, kteří hráli kousek za mými zády, doprovod Rudiho show (při prvních taktech sebou začli lidi škubat). Občas ke mně dolétla salva smíchu od Váňů nebo od Kočvarů, ke konci představení (jež jsem víceméně jen tušil, neboť nebylo ke kostýmu adekvátní vlastnictví digitálních hodinek) pak Alfiho řezavý hlas - no a Žoržův smrtelný jekot.
Je na místě popsat některé situace, jež vznikly před mou klecí, případně v ní. Tak například nikdo neporušil striktní zákaz na ceduli za mou hlavou, kde bylo psáno v třiadvaceti jazycích totéž: nekrmit! což naopak později v Praze znělo Pražanům jako výzva. Taky se mi stalo, že, ač by se to zdálo k smíchu, já si netroufl, ke kleci se blížil rozestupujícím se davem nějaký ten nadržený rocker či punkie, poocelenej a potetovanej (krásně barevně a kresebně dokonale), ať skinnie nebo cherokeeze, s ramenama, že by se do klece nevešel, to jsem měl dojem, že půjde furt, klec i se mnou veme jen tak pod paži a někde v koutku mě zmačká, a to se tak přiklátil, párkrát si odplivne kolem a - zjihne, vyndá žvejkačku a stojí v pozoru, ani nedutá, a to se mu lidi kolem třeba smějou, jak ho karikuju, on nic, figurina, pak mu to dám, on se zasměje, řekne okay, hodí hrstku drobnejch do klobouku, veme žvejkačku, nahodí ramena a tvrdej výraz a jde dál.
Musím říct, že jsem kreslil skvělý typy. Od dětí až po šedesátníky, malý, tlustý, hubený, plešatý i fousatý, ale svým způsobem žádný ošklivce. Nikdo se nehádal, slovo fronta nepadlo ani jednou, nemají starosti. Taky musím přiznat, že tolik krásných holek jsem jakživ pohromadě taky neviděl před svou klecí, jako za ty tři dny v Roskilde. A nejen punkie-girl, ty byly buď překrásně duhově barevný, nebo naopak celý v černý kůži, ze který svítila jen ocel a bílá neopálená pleť těl, který ta mystická kožená hmota svírala. Taky jsem kreslil pár lesbických dvojic, páni, to byly holky snad z nejkrásnějších. No, a to takhle přišla ke kleci jedna taková dáma, proporčně silně nad průměr, a kresli! Já začal nejen kreslit, ale taky se ve vícevrstvém kostýmu děsně potit a i ta tužka mi ze zpocený levičky vyjížděla. Ne že bych nikdy nekreslil akt, ale uvědomte si, že ta moje klec má metr na metr v základně a já že mám mříž padesát čísel od očí.
A ta dáma se mi o tu mříž hrudníkem opřela (možná, že ty trubky chladily). Kreslil jsem, pravda, ale ta dráha pohledu její obličej - papír byla s letmým mezipřistáním na těch dvou melounech, jež hrozili každou chvilkou tou mříží propadnout. Když jsem její portrétek po čtyřech minutách dokončil, a všechny tlaky v těle i mimo něj ustoupily, vzal jsem papír a než se otočila, vyšvihnul jsem jí druhej díl, ty její balóny, za pár sekund. Pěkně zvlášť. Takový mezipřistání.

úryvek z knihy "Umělec v hladovění" - Byli jsme v Dánsku
Pátek 3. července 1987, Roskilde
Pavel Beneš

/ mapa webu / 2006 - 2008 © Jakub Krejčí /
/ fotografie Antonín Malý / dreamdesign sny /